Fulltextové vyhledávání

25. 2. Liliana

Zítra: Dorota

Poplatky za komunální odpad, psa a stočné 2021

Výše poplatků:

komunální odpad 600 Kč na osobu
stočné 135 Kč na osobu
pes 80 Kč, každý další pes 150 Kč

 

Hotovostní platby od 4. ledna 2021 do 24. února 2021. Poplatky se vybírají pouze v pondělí a ve středu. Mimo tyto úřední dny hotovostní platby nepřijímáme. 

Bezhotovostní platby od 1. ledna 2021 do 28. února 2021. Bezhotovostně na číslo účtu Městyse Švábenice 3022731/0100 Variabilní symbol: číslo domu poplatníka. Bezhotovostně lze platit pouze souhrnně za všechny osoby a poplatky na čísle popisném.

Případnou výši celkové částky lze konzultovat na 517 365 602 nebo p.smutna@svabenice.cz. Po připsání částky na účet městyse si můžete v úřední dny vyzvednout nálepku na popelnici. 


Svabenice_Znak_2D.png

Úřední hodiny: Z důvodu vyhlášených krizových opatření v souvislosti s pandemií COVID 19 je od 12. října 2020 Úřad městyse Švábenice otevřen pro veřejnost pouze v pondělí od 10:00 hodin do 15:00 hodin a ve středu od 13:00 hodin do 18:00 hodin. Ostatní dny a hodiny bude úřad uzavřen. V naléhavých případech volejte telefonní čísla 517 365 622 nebo 733 642 423. 

Svabenice_Znak_2D.png

Upozorňujeme majitele vozidel na porušování Zákona o provozu na pozemních komunikacích. Při stání je nutné ponechat na komunikaci minimálně 6 metrů volného místa. Také je zakázáno parkovat na travnatých plochách v majetku městyse. V případě porušení bude přivolána Police ČR. 

rozhlas.png

Zmeškali jste někdy důležité informace? Nechte si zasílat aktuality, oznámení a jiná upozornění z městyse SMS zprávami, e-maily nebo aplikací pro chytré telefony.

odebirat.png androidplay.png appstore.png

most
Drobečková navigace

Úvod > Městys > Památky a osobnosti > Zaslouží naši vzpomínku

Zaslouží naši vzpomínku

15. března 1939 obsadilo nacistické Německo zbytek území Čech a Moravy, které dosud nezabralo po mnichovské dohodě z konce září 1938. Následujícího dne vznikl podivný státní útvar „Protektorat Böhmen und Mähren“. Stovkám našich mladých mužů vychovaných vlasteneckým prostředím I. republiky bylo jasné, že v této situaci nelze složit ruce v klín a že se musí pokusit po vzoru svých otců, legionářů z I. světové války, vybojovat své ujařmené vlasti svobodu. Proto už v průběhu jara 1939 začali první z nich odcházet do zahraničí za svým cílem. Takovým byl i švábenický rodák Jaroslav Mariánek, nar. 20. 7. 1920 v rodině obchodníka se střižním zbožím. V rodině vyrůstal společně s rodiči i o tři roky mladší bratr. Dětství prožil na Trávníku v domě č. p. 169. Po vyučení u firmy Vinklárek v Ivanovicích na Hané odešel do Chlumce nad Cidlinou. Do obce se vrátil v roce 1938. V té době si již začíná pohrávat s myšlenkou odchodu za hranice. Spolu se svým kamarádem se nechal v říjnu 1939 naverbovat na práci do Německa. Odtud už 17. listopadu přešel do Švýcarska a po řadě peripetií se švýcarskými úřady a prací na různých stavbách při pobytu v internačních táborech putoval přes Francii a Španělsko do portugalského Lisabonu. Poté následovala cesta lodí do Brazílie a práce v ocelářské firmě. Jeho snaha dostat se do Anglie byla korunována úspěchem, nalodil se na transportní loď a přes Trinidad, USA a Kanadu se konečně dostal v závěru roku 1942 na anglické ostrovy a byl zařazen k jednotce pozemní armády jako příslušník oddílu české brigády.

marianek.jpg

Následující dva roky až do spojenecké invaze do Francie trávil v různých posádkách na anglické pevnině jako střelec v jednotce pancéřové brigády.

Invaze se tato jednotka zúčastnila jako druhosledová a dostala za úkol obléhat izolovaný Dankerk se zhruba patnácti tisíci německých vojáků po dobu více než sedm měsíců.

Poté již následoval přesun přes americký sektor do Československa. V říjnu 1945 byl demobilizován. K tomu v roce 1997 řekl: „Vojenská kariéra pro mne nebyla lákavou jako pro řadu dalších spolubojovníků, protože jsem se nenaučil ani velet, ani poslouchat, a to mi zůstalo do dneška. Jak se později na příkladu mnohých ukázalo, udělal jsem dobře.“

Začal pracovat v uranových, později v uhelných dolech jako geofyzik. V expozici místního muzea je vystavena jeho sbírka minerálů. V roce 1946 se oženil a se svou ženou Zdeňkou vychoval 3 dcery. Do rodných Švábenic se vrátil v roce 1972. Jako účastník invaze do Francie byl v roce 1994 mezi hosty oslav padesátého výročí této významné události. Po celý zbytek života vyvěšoval na svém domě státní vlajku. Na otázku, co pro něj znamená 28. říjen, odpověděl: „Proč se mám stydět za to, že jsem Čech a občan českého státu. Žádný ze spoluobčanů se nestydí za to, že pravidelnou návštěvou církevních obřadů manifestuje svou příslušnost k určité skupině a víře, stejně hrdě se hlásí k politické straně. Cožpak národ a stát je menší hodnotou? Možná i proto, že jsem na vlastní kůži poznal, co stojí národní hrdost, co stojí svoboda. Proč tedy ne?“

Vedle zahraničních vojáků bojujících se zbraní v ruce zaslouží naši pozornost a vzpomínku naši občané, ať už rodáci nebo později přistěhovaní, kteří strávili část svých nejlepších let nuceným nasazením na práci pro německé hospodářství, ať už v samotné Říši ve válečném průmyslu nebo uvnitř protektorátu v podnicích pracujících pro frontu nebo u německých sedláků na tzv. německém ostrůvku u Vyškova.

Jedním z těch, kteří si své nucené pracovní nasazení „užili“ jak se patří, byl i Karel Vítek, nar. 1919 v Ptení na Prostějovsku, později vysvěcený farář římskokatolické církve, sloužící a žijící ve Švábenicích v letech 1985 až do své smrti v roce 2006. Byl nuceně nasazen od Vánoc 1942 ve Francii na stavbě Atlantického valu, později v jižním Německu na odklizovacích pracích po bombardování. Za spolupráci s francouzskými partyzány byl i Karel Vítek mezi pozvanými na oslavy padesátého výročí spojenecké invaze. Říkával: „Přežil jsem jen díky víře v Boha a dobrým lidem.“

Dalším nuceně nasazeným byl dlouholetý švábenický občan Miroslav Šmela, nar. 1921 v Hamiltonech. Jako prodavač firmy Baťa byl 4. prosince 1942 nasazen u firmy Siemens Bau v německých Korutanech. Prohlásil: „Přežil jsem díky šťastným náhodám. Tři mí nejlepší kamarádi z Vyškovska tam zůstali.“ Dalším nuceně nasazeným je Antonín Dragon, nar. 1919 v Tištíně. Nasazen byl v letech 1942–1945 v Anaberg-Sachsen u firmy AEG. Řekl: „Vzpomínky mizí, jedno však platí stále, člověk může stokrát slyšet, neuvěří. Musí to sám zažít.“

Přemysl Navrátil, kovář, nar. 1920 ve Švábenicích, byl jedním z dvou tisíc Čechů, kteří od Vánoc 1942 až do jara 1945 vyráběli denně tři stodvacetitunové lokomotivy v Lokomotiw Fabrück Werke ve Florisdorfu u Vídně. Tvrdil: „Všechny strasti jsem překonával díky nezlomnému životnímu optimismu.“

Dalšími spoluobčany, kteří byli nuceně nasazeni mimo území protektorátu a o nichž máme jen kusé údaje, byli: František Homola – nasazen v Kafersbergu (Rakousko), Antonín Heroudek –Vídeň, Jan Korčián – nezjištěno, Vratislav Koutný – Vídeň, Františka Minaříková, roz. Dvořáková – Drážďany, Oldřich Obruča, rodák z Dětkovic – nezjištěno, Václav Punčochář – nezjištěno, Alois Rejpal – Vídeň (pobočka První brněnské strojírny), Vladimír Smutný, rodák z Medlovic – Drážďany, Vladimír Štěrba, rodák z Moravských Málkovic – Florisdorf u Vídně (Austria Fiat Werke), Věroslav Šášek – Vídeň, František Tesař – nezjištěno.

Pozornost zaslouží, jak již výše uvádíme, i ti, kteří byli pracovním úřadem přikázáni na práci uvnitř protektorátu. Podařilo se zjistit, že na tzv. německém ostrůvku byli u německých sedláků nasazeni: Josef Kubík, nar. 1924, v letech 1942–1945 nasazen u německého sedláka Prichystala v Kučerově. Říkal: „Dostal jsem na vybranou, buď do rajchu, nebo jako kluk z hospodářství k sedlákovi. Bylo i tam těžko, někdy jsem si říkal, jestli jsem si vybral dobře. S léty vzpomínky blednou, zapomenout však nelze.“

Jiřina Punčochářová, roz. Plhalová, nar. 1926, nasazena v Hlubočanech 1942–1945. Se slzami v očích vzpomínala: „Pro nás sloužící neměl sedlák jiného pojmenování než české svině, které si zaslouží jen pracovat pro německý  národ.“

Marie Šebestová, roz. Klvačová z Orlovic, nar. 1921 – nasazena v Čechyni 1942–1945. I ona na tato léta vzpomíná: „Byli jsme jako ve vězení. Práce mi nevadila, domů jsem se však podívat nemohla. I ve dvaceti letech člověk  potřebuje občas pohlazení rodičů, nejen stálý křik cizích lidí.“

V uvedené stati jsme se snažili vzdát hold několika našim spoluobčanům, kteří zažili ve své době a na místech svého působení asi více především toho zlého než ti, kteří mohli zůstat doma v kruhu svých nejbližších. Možná že jsme někoho opomněli, nikoliv však záměrně.

Závěrem dovolte citovat z projevu výboru Svazu nuceně nasazených občanů v Brně v roce 1997: „Chceme, aby spolužití v Evropě bylo zabezpečeno lépe, než tomu bylo dosud. V Paříži je památník obětem nacistického teroru a na jeho čelní desce je prohlášení, které by se mělo stát pro všechny lidi příkazem do budoucnosti:

„Odpustit, ale nezapomenout.“