Get Adobe Flash player
Domů

Historie

840 LET ŠVÁBENIC - v roce 2010

Letopočty 1170 a 2010, odstup více než osm století, nějakých třicet pět generací lidského rodu na území, kterému dnes říkáme Švábenice. Ano, podle zmínky v kronikách zde žili první osadníci již v roce 1170. Samozřejmě v jiných podmínkách, s jinými nároky a požadavky, vztahy mezi sebou i obecnými názory ovlivněnými sociálními a společenskými poměry panujícími ve 12. století. A přece to byli lidé se všedními starostmi, problémy v rodinách, žijící kratší život, možná však spokojenější než dnešní švábenický občan, většinou se honící za statky spotřební společnosti.

Uplynulo dlouhých osm století, o nichž nemáme nejspolehlivější prameny odvislé od pečlivosti pozdějších kronikářů, úplnosti matrik a doprovodných dokumentů. Rok 1970 je určitým zlomem, neboť byla veřejnosti představena publikace Františka Pokorného „Švábenice – Rod pánů ze Švábenic“. Mnoho nejasného z historie bylo osvětleno, řada dohadů odstraněna, nebo naopak vznikla. Tuto stránku však ponechejme historikům, ať už profesionálům či zapáleným amatérům, obdařeným bezmeznou trpělivostí při pátrání v zapomenutých pramenech.

 

Správce muzeí

a kronikář městyse Švábenice

Libor Pištělka


(z knihy Městys Švábenice - vydaná v roce 2010 u příležitosti 840. výročí první písemné zmínky o Švábenicích)

 

 

Nahlédnutí do historie městyse Švábenice

Městečko Švábenice, ležící 10 km od Vyškova na rozhraní vyškovského, prostějovského a kroměřížského okresu, patří k nejstarším v regionu. Nedá se přesně určit, kdy vzniklo, v kterém roce, ale první zmínka o osadě se našla z roku 1170. Jistě bylo jakýmsi podhradím tvrze rodu pánů ze Švábenic, která stála Na Valech, a z jejich rodového erbu je odvozen i obecní znak a prapor. Dle pověsti ve Švábenicích kázali již svatí Cyril a Metoděj při své misijní cestě.

O Švábenicích je více záznamů od 13. století, kdy vesnice patřila pánům ze Švábenic. Ti obec darovali roku 1309 augustiniánskému klášteru na Zderaze u Prahy, jehož byli patrony. Nevíme, jak se dostaly Švábenice opět do rukou pánů ze Švábenic, ale je jisté, že roku 1377 prodali Švábenice Smilovi z Lestnice, když už předtím odprodali různá pole jiným rodům či klášterům. Tak Švábenice měly mnoho pánů. Mezi nimi také tehdy už jen rytíře ze Švábenic, kteří vlastnili 11 usedlostí. Ale kolem roku 1400 všechny díly až na uvedených 11 usedlostí skoupil klášter benediktinek v Pustiměři. Jak dosvědčují staré listiny, byla to vrchnost velice mírná, která městečku dala různá privilegia a vyžadovala málo robot a dávek. K největším hospodářským výhodám patřilo to, že abatyše Anna darovala obci do vlastnictví různá pole, louky, rybník, les, že povolila, aby se nájemníci vykupovali z roboty, že přenechávala usedlosti prakticky do dědičného držení a že zrušila odúmrť, se kterou měla disponovat obec. To byly na tehdejší dobu velice neobvyklé a velké výhody. Proto Švábenice byly jednou z nejbohatších obcí v okolí. Význam Švábenic vzrostl ještě tím, že na den svatých Cyrila a Metoděje roku 1487 zároveň s uvedenými výhodami abatyše Anna povolila, aby Švábenice užívaly téhož městského práva jako Brno. Toto privilegium mělo jen málo měst a snad žádné městečko na Moravě. Tím byly Švábenice vyňaty z pravomoci vrchnostenských i zemských úřadů a soudů. Fojt a konšelé měli všechnu nejvyšší politickou a soudní moc nejen pro Švábenice, ale i pro okolní vesnice. Mohli odsoudit a vykonat i trest smrti. Ve sporných případech se měli radit s brněnskou městskou správou, která jediná mohla do soudů švábenických konšelů zasahovat.

Roku 1588 byl pustiměřský klášter zrušen a Švábenice připadly olomouckému biskupství, které potvrdilo všechna privilegia udělená Švábenicím pustiměřským klášterem. Zanedlouho potom koupil oněch zbývajících 11 usedlostí od pánů ze Švábenic Jan Dětřich ze Žerotína a připojil je ke svému statku v Ivanovicích, při kterém už zůstaly. Z té doby pochází název Vaničtí nebo Vanovská strana, označující statky patřící k Ivanovicím, a naopak „knížáci“, tj. ti, kteří náležejí knížeti – biskupu, od roku 1777 arcibiskupu olomouckému.

V 16. století přišli do Švábenic evangelíci, patrně moravští bratři, kteří si na „výuku“ postavili dřevěný kostel. Ten zašel asi ve druhé polovině 18. století. Když prý se stavěla usedlost u Pospíšilů č. 4 na náměstí, byly nalezeny jeho základy.

Po selských bouřích v roce 1680 dosáhli Švábeničtí od vrchnosti – biskupa Karla Lichtenštejna – výhodu, že se mohli až na několik málo výjimek vykoupit ze všech robot. Toto privilegium bylo opatřeno výhradou, že může být kdykoli zrušeno. „Vykoupená“ robota byla v té době velikou výhodou, protože během 18. století hodnota peněz stále klesala. Tak kolem roku 1770 potřeboval sedlák k zaplacení činže, která zůstala stále stejná, prakticky čtyřikrát méně než před sto lety, kdy toto privilegium bylo ustanoveno. Proto vrchnost privilegium podle výhrady v ní uvedené zrušila. Švábeničtí však robotovat nechtěli a odvolávali se k různým instancím do Brna, až k Marii Terezii, jež spor předala nejvyššímu soudu. Švábeničtí pochopitelně všude prohráli, ale robotovat nezačali. Proto Švábenice dostaly roku 1769 vojenskou exekutivu – musely živit posádku 10 vojáků, v roce 1774 již 20 vojáků, v roce 1775 bylo vyhrožováno velkou posádkou a vězením i bitím vzpurníků. Příklad Švábenických, kteří nerobotovali, působil i na okolní vesnice, a tak byli vůdcové odporu vězněni. K dohodě mezi vrchností a Švábenickými došlo 26. srpna 1776. Švábeničtí dosáhli z větší části všech svých požadavků – až na několik robot se mohli ze všech ostatních vykoupit. Ale jejich vítězství už nemělo cenu, protože stejných, spíše však větších výhod dosáhly všechny vesnice vyškovského biskupského panství již o rok dříve a bez boje.

Se zrušením nevolnictví, s rostoucím významem průmyslu, který v čistě zemědělských Švábenicích nebyl, význam městečka pomalu klesal na úkor Ivanovic, přes které vedla železnice.